ARGUMENTY PROTI PŘIPRAVOVANÉ NOVELE ZÁKONA O REGISTROVANÉM PARTNERSTVÍ

1) Jsou homosexuální páry ve stávající právní úpravě (po nálezu ústavního soudu) znevýhodněny nebo dokonce diskriminovány?

Odpověď k této otázce zaznívá přímo z úst poslanců a právníků, kteří znají nový občanský zákoník velmi dobře. Opak je v tomto případě pravdou.

Schválením novely zákona o registrovaném partnerství by naopak došlo ke schválení určitých nad-práv, kterými v tuto chvíli nedisponují ani heterosexuální páry. Pokud stav zůstane takový, jaký je, tak jsou homosexuální práva na stejné úrovni, jako práva heterosexuálů.

13. července 2016 tuto skutečnost potvrdila řada poslanců, především poslanec JUDr. Štěpán Stupčuk, prof. JUDr. Helena Válková, CSc., a taktéž JUDr. PhDr. Zdeněk Ondráček, PhD.

Jednoznačně bylo vysvětleno, že stávající právní úprava, která vychází z nálezu ústavního soudu, je dostatečná a plně totožná s tím, jak je v těchto případech nakládáno i v heterosexuálním prostředí. Nikdo v tomto směru není diskriminován. Pojem diskriminace je vyživován především mediálně a použit jako manipulativní nástroj, k prosazení zájmů agendy LGBT. 

Zde jsou vyjádření výše zmoňovaných poslanců:

JUDr. Štěpán Stupčuk: 

Výrok č. 1 , Výrok č. 2

prof. JUDr. Helena Válková, CSc.

2) Jakého množství obyvatel se tento problém týká?

Homosexuální aktivisté nám tvrdí, že se novela v ČR týká přibližně tisíce párů. Ve vší úctě, velmi rád bych viděl oněch tisíc párů s dětmi, které jsou navíc dostatečně stabilní, aby mohly konkurovat heterosexuálnímu manželství, jak je nám často podsouváno. V homosexuálních vztazích všeobecně dochází k ještě větším vztahovým kolizím a rozkolům, než je tomu u heterosexuálů.

Přesto zkusme předpokládat, pro modelový příklad, že oněch 1000 párů, jsou naprosto ideální a nabízí harmonické soužití (nedojde ani k jednomu rozvodu, sexuálnímu zneužití apod.). Čistě hypoteticky řekněme, že by polovinu z nich (což je samozřejmě přehnané) mohla postihnout situace, kdy zemře biologický rodič apod. Když bychom toto množství případů vyjádřili procentuelně k populaci v ČR, tak se jedná přibližně o cca 0,01 % z naší populace. Pro takovou skupinu lidí je nutné schvalovat zvláštní zákon, když jej snadno může vyřešit individuální adopce, jak to stanovil Ústavní soud?

Navíc nerozumím tomu, proč by soud nemohl individuálně posoudit, v nejlepším zájmu dítěte, zda je vhodné nebiologickému partnerovi dítě vůbec svěřit. Soud vždy hledí na zájem dítěte a ne na sobecké zájmy dospělých. Nebiologický partner totiž může vykazovat známky, které jsou určitým nebezpečným faktorem pro výchovu dítěte. Právě tyto faktory zohledňuje a zkoumá soud v rámci individuální adopce. Úplně stejně se to děje u heterosexuálních párů, proč by homosexuálové měli mít vyšší pravomoc, než heterosexuálové?

3) Snadná možnost zneužití

Pokud by byl tento zákon legalizován, tak nekontrolovaně otevřeme dveře možnosti zneužít tohoto práva pro všechny, kteří se budou vydávat za homosexuální pár. Jinými slovy, dvěma deviantům stačí, aby se označili za „homosexuálně orientované“ a mají otevřenou cestu, k možnosti legálně si pořídit dítě. Dítě se stane doslova legální obětí a dosáhneme maximálně toho, že výrazně zvýšíme počet zneužívaných dětí v naší společnosti. 

Pro tyto sexuální delikty se jedná o přímou nahrávku na smeč. Copak není povinností všech zákonodárců, před schválením jakéhokoliv zákona, důkladně zhodnotit všechny nebezpečné důsledky? V tomto případě nejde o nějakou materiální nebo finanční újmu, ale o dítě, které může podobná zkušenost poznamenat na celý život. Ptám se, kde jsou v tomto případě respektována práva dítěte? Homosexuálové se neustále ohání právem dítěte a láskou k dětem, ale zde vidíme, že to jsou naopak děti, které na to doplatí mnohonásobně více, než těch pár jedinců, kteří chtějí tento zákon prosadit za každou cenu.

Zmíním zde praktický příklad, který uvedl k dané problematice zkušený psycholog PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D., jež se zabývá klinickou a sociální psychologií se zaměřením na instituci rodiny

Psychologické posuzování heterosexuálních párů je v Náhradní rodinné péči (NRP) na ubohé úrovni - je nesjednocené a posudky mají velmi rozdílnou úroveň. Jestliže dnes nejsme schopni pořádně posoudit kvalitu majoritních párů, jak velké bude selhání diagnostiky u homosexuálních párů? Kteří psychologové v NRP mají zkušenosti s homosexuální subkulturou? Bez důkladných zkušeností nebude mít většina posudků cenu ani popsaného papíru. Jinými slovy už nyní je mnoho dětí v NRP dáváno do rodin prakticky naslepo, protože posudky jsou nevypovídající. I když tento neuspokojivý vztah trpně tolerujeme u heterosexuální populace, troufne si někdo naslepo dávat děti do homosexuálních párů? Vzhledem k uzavřenosti homosexuální populace nemá běžná sociální pracovnice šanci zjistit, jak daný pár funguje. Okolí o nich většinou neví nic jiného, než jsou to "ňácí homosexuálové". Takže v praxi budeme dávat děti komukoli, kdo si o ně řekne.

Homosexuálové jsou totiž výrazně nehomogenní, značně uzavřená minorita. Někteří sice opravdu dosahují oné plné psychické a sociální pohody, ale obecně platí, že homosexuálové mívají ve své minulosti mnohem větší procento zneužití a týrání než ostatní populace. S týráním a zneužíváním v dětství jde samozřejmě i větší pravděpodobnost opakování v těchto vzorců v jejich životě s případnými svěřenými dětmi. Bohužel je i větší pravděpodobnost doprovodných sexuálních úchylek. Je tedy těžké s uspokojivou pravděpodobností zaručit, že daný homosexuál nebude mít navíc ještě deviantní preference. Například netroufl bych si dát dvěma homosexuálním mužům do péče malého kluka, aby nevznikla trojka. Jenže dát dvěma mužům do péče dívku, je podobně absurdní. Vždyť nebude mít doma žádný ženský vzor.

Kolegyně zažila, že si o hostitelskou péči zažádalo v krátkém období několik mužů. Spíše šestým smyslem, než nějakým testem pojala podezření, že s dotyčnými muži něco není v pořádku. Tak je za cenu hádek, stížností a masivního odporu poslala na nestandardní sexuologické vyšetření, které potvrdilo její zlou předtuchu - byla to domluvená parta pedofilů, kteří si chtěli v NRP opatřovat děti pro svou trestnou činnost. Osobně neznám mnoho psychologů, kteří by měli odvahu jít do války s podobnou nátlakovou lobby a ustáli ji.

Homosexuální páry jsou mnohem méně stabilní, než vztahy heterosexuální. Dítě zažije rozvod u homosexuálního páru s větší pravděpodobností než u heterosexuálních rodičů. Vzhledem k těmto okolnostem bych ponechal právní situaci tak, jak je dnes. Homosexuál si může zažádat o dítě jako samožadatel(ka). To znamená, že se dítě může právně dát jednomu z registrovaného páru s tím, že psychologické posudky se dělají na celý rodinný systém, ve kterém dítě nakonec žije. Tento přístup je vůči homosexuálům už tak hodně benevolentní.

https://www.brejle.net/svet-kolem-me/maji-homosexualni-pary-osvojovat-deti/

Navíc nezapomínejme, že i tito lidé (viz fotografie pod textem), kteří se v dřívějších letech účastnili tzv. pochodů „hrdosti“ (pochody homosexuálů), se považují za homosexuály a budou mít úplně stejné možnosti na adopci jako ti ostatní. Jediná podmínka bude uvést, že se hlásí k homosexuální orientaci. Když to vše shrneme, schválit podobný zákon znamená, nést spoluzodpovědnost za zneužití dalších stovek ne-li tisíců dětí. Tento kolos už jen stěží bude možné zastavit.

4) Všeobecně známé informace – homosexualita je výrazně spojena s rizikovým chováním a onemocněním AIDS

Dalším faktem, který navazuje na výše uvedené informace, je skutečnost, že homosexuálové trpí mnohonásobně vyšší mírou promiskuity, než jedinci, kteří žijí promiskuitně v heterosexuální populaci. Totéž platí o výskytu pohlavních chorob, zvláště šíření viru HIV, jež je odborníky označován jako nemoc homosexuálů.

To potvrzují mnozí odborníci na HIV, viz odkaz ZDE

https://www.petice-adopce.cz/homosexualita-a-fakta/aids-je-spojena-s-homosexualitou/

Výčet studií, které potvrzují výše dvě uvedené skutečnosti:

      1) Gundlach, R.H. & Riess, B.F. Self and sexual identity in the female: A study of female homosexuals. In: B.F. Riess (Ed.), New directions in mental health. New York: Grune & Stratton

2) Blumstein, P. & Schwartz, P. American couples: Money, work and sex. New York: Morrow

3) McWhirter, D.P. & Mattison, A.M. . Englewood Cliffs, N.J.: Pretice-Hall

4) Mosen, N. Homosexualität, Gesellschaft und Politik: Bericht eines Insiders. Mesizin und Ideologie

5) Bell, A.P. & Weinberg, M.S. Homosexualities: A Study of diversity among men and women. New York: Simon & Schuster

6) Cameron, P. et al. The longevity of homosexuals. Omega, Journal of Death and Dying

7) Hendin, H. Suicide in America. New York: Norton

8) Siegmund, G. Die Natur der menschlichen Sexualität. Würzburg: Naumann

9) Lever, J. Sexual revelations: The 1994 Advocate survey on sexuality and relationships: The men. The Advocate

10) Dawson, J. et al. The HIV test and sexual behavior in a sample of homosexually active men. Social Science and Medicine

11) Linn, L. et al. Recent sexual behaviors among homosexual men seeking primary medical car. Archives of Internal Medicine

12) Kelly, J. et al. Psychological factors that predict AIDS high-risk versus AIDS precautionary behavior. Journal of Consulting and Clinical Psychology

13) Myers T. et al. The Canadian survey of gay and bisexual men and HIV infection: Men’s survey. Ottawa: Canadian AIDS Society

14) Lelkens, J.P.M. AIDS: Il Preservativo non preserva

15) Stall, R. et al. Behavioral risk reduction for HIV infection among gay and bisexual men. American Psychologist

16) Siegel, K. et al. Patterns of change of sexual behavior among gay and bisexual men in New York city. Archives of Sexual Behavior

17) Valleroy, L. Seven percent of young homosexual men infected with HIV. Report for the American Association for the Advancement of Science. Associated Press

18) Satinover, J. Homosexuality and the politics of truth. Grand Rapids, Mich.: Baker Books

A mnoho dalších…

Bývalý český homosexuál Tomáš Bílek (publicista) tyto skutečnosti taktéž potvrzuje:

Je pravda, že mezi „praktikujícími“ homosexuály je větší promiskuita?

Je to pravda, statistiky to potvrzují, přestože existují výjimky. Mezi odborníky nevládne konsensus, zda je tato promiskuita příčinou či následkem.

Je též pravdou, že je u homosexuálů mnohem větší výskyt pohlavních nemocí a AIDS než u většinové heteropopulace?

Ano. O tom však, myslím si, není mezi sexuology sporu.

Jak se díváte na otázku registrovaného partnerství či manželství homosexuálů?

Dívám se na ni negativně. Homosexuálové jsou příliš zotročeni vlastní sexualitou – někdy i nutkavou, a v tomto svém postavení jsou západní kulturou celý život dále utvrzováni. Mnoho lidí prostě uvěřilo, že žít homosexuálně je správnou volbou.

Více zde: https://www.petice-adopce.cz/svedectvi/tomas-bilek/

Je to obdobné, jako například s komunitou rómů. Nikdo je neodsuzuje, ale víme, že tato skupina je v jistých aspektech společenského chování, do jisté míry, problematická. Proto se jí nemůžou dát takové kompetence, jaké mnohdy sami vyžadují. Podobná situace platí v oblasti sexuality u homosexuálních jedinců.

5) Zneužití pojmů

Další skutečností je argument poslance 

MUDr. Pavla Plzáka

Taktéž se o této záležitosti zmiňuje 

JUDr. PhDr. Zdeněk Ondráček, PhD.

MUDr. Plzák trefně popisuje situaci, kdy dvě lesby si pořídí dítě, otec se zřekne svého rodičovského práva a ta nebiologická matka požádá o adopci, bude pak do kolonky otec zapsáno to ženské jméno? To je samozřejmě na hlavu postavené. Nebo tím chtějí předkladatelé naznačit, že po schválení tohoto zákona bude nutno změnit pojem otec a matka, na pojem rodič-1 a rodič-2, jak k tomu došlo i v některých západních zemích. Není nic snazšího ze strany LGBT aktivistů, než pojem otec a matka označit za diskriminační a tudíž nezbývá, než najít jinou formu označení. Pak se tedy máme na co těšit. Protože se zde otevírá možnost pro vytvoření „rodiny“, jako neomezeného a blíže nespecifikovaného útvaru několika lidí. Za pojmy rodič-1, rodič-2, se logicky nabízí i rodič-3, 4 atd. 

Aby bylo zřejmé, že jde o naprosto reálné kroky, uvedu dva mediálně známé příklady:

Chceme dát zelenou těmto nespecifikovatelným společenským soužitím, které budeme označovat za „rodinu“? Kdo tím bude nejvíce trpět? Budou to právě děti, kterými se často paní Radka Maxová ve svých ohraných frázích zaklíná, že jí jde především o ně a jejich práva.

Francouzský psycholog a psychoanalytik - Mgr. Tony Anatrella uvádí:

„Pojem „gender“ vznikl v padesátých letech minulého století v USA ve šlépějích feministických hnutí a homosexuálních organizací. Ale až od sedmdesátých let, v atmosféře anarchie, která si nárokovala zrušení všech rozdílů ve jménu spravedlivější společnosti a rovných práv pro všechny, se začal šířit, stal se politickou zbraní a dospěl k ovlivňování národních legislativ. Již nepohání k nové svobodě, nýbrž se stává nástrojem útlaku. Když totiž z občanského zákoníku odstraníme pojmenování „otec“ a „matka“, jak se to stalo kupříkladu ve Španělsku nebo Kanadě, pošlapáváme realitu. Dopouštíme se tak vážné nespravedlnosti, která je o to více nepřípustná, protože pochází přímo od státu.“

6) Když mohou děti adoptovat neplodné páry, proč by nemohli homosexuálové?

Někdy slýcháme názory, že i neplodní heterosexuální manželé si mohou adoptovat děti, proč by nemohli homosexuálové. Ale zde spojujeme nespojitelné. Neplodné heterosexuální manželské páry nemohou mít potomky, ne proto, že by jim to nedovoloval přirozený stav věci (tzn. zplodit = spojení muže a ženy), ale pro handicap, který je spojen s jejich druhem onemocnění (neplodnost = specifický druh onemocnění). Na druhou stranu se často i u neplodných párů můžeme setkat s případy, kdy se po mnoha letech dočkají miminka přirozenou cestou, i když lékaři tuto možnost již dříve vyloučili. 

U homosexuálů je to nemožné, protože jejich omezení není dáno nemocí, ale nepřirozeným jednáním. Uvedu obrazný příklad. Je to podobné, jako když budete lít do nádrže auta ocet a tvrdit, že na tom není nic zvláštního. Můžete lidi sice přesvědčovat, že je to normální, a dokonce vám možná i pár jedinců uvěří, ale skutečná realita je taková, že auto nikdy nepojede. I kdybyste to zkoušeli několik století, nikdy se vám to nepodaří. Šance se rovná nule. Auto sice můžete dát do pohybu, jiným, nepřirozeným způsobem, například, že vás někdo bude tlačit, nebo ho spustíte s kopce. Sice se tím snažíte napodobovat „jízdu“, ale motor do chodu nikdy neuvedete, protože způsob, který používáte, je nepřirozený.

Úplně stejné je to s homosexualitou. Není možné srovnávat neplodné páry a homosexuální soužití.

7) Děti potřebují matku i otce

Zde bych citoval Marka Regneruse, profesora sociologie na Texaské univerzitě v Austinu, který se vyjadřuje k problematice výchovy dětí v homosexuálním prostředí v článku nazvaném „ZNEUŽITÍ VĚDY“, cituji:

„Nakonec zůstává otázka: co je nejlepší pro děti? Odpověď na tuto otázku se nezměnila. Děti na celém světě nechtějí chvilkovou lásku. Přejí si pevnou a stabilní přítomnost matky a otce, v nejlepším případě jejich vlastní matky a vlastního otce. Uvědomuji si, že to není vždy možné, ale nepředstírejme, že na tom nezáleží.

Za frázemi o „rozmanité skladbě“ domácností, vyvíjejícím se pojetí“ rodiny a „zkušenostmi přechodu“ tak obvyklými pro domácnosti homosexuálů jsou skutečné děti, které milují své matky (a otce), ale protiví se jim otřesy, kterým jsou běžně vystaveny.

Připomíná mi to historku, již mi nedávno vyprávěl profesor z jiné univerzity, který bydlí vedle jedné ženy – matky –, jež během několika uplynulých let, kdy jsou sousedy, prošla třemi homosexuálními vztahy. Profesor řekl, že vždy, když si hraje na zahradě s dětmi, všimne si sousedčina syna, který na ně hledí přes plot, sleduje je a touží po životě v takové rodině. Chlapcova matka, jež si to uvědomuje, si profesorovi stěžovala: „Dělám vše, co je v mých silách.“

Obávám se, že vysvětlení řídících proměnných a nepřímých vlivů bude pro toho chlapce jen malou útěchou. Touží po otci – a zaslouží si ho.“ 

PhDr. Jaroslav Šturma, klinický psycholog:

Jsem přesvědčen, že dítě má právo na matku a na otce, na oba dva ve vzájemné interakci. Je důležité, aby identifikačními postavami byly osoby, které s dítětem spojuje hluboký vnitřní vztah, založený na trvalé spolupřítomnosti zúčastněných. Dítě se tak má šanci identifikovat s osobou téhož rodu, zároveň však zakouší interakci mezi oběma rodiči, a tak se učí rozumět druhé polovině lidstva, osobám opačného rodu. Zároveň si osvojuje komunikační dovednosti, jež mu usnadňují přístup k nim. Interakce s rodičem opačného rodu umožňuje dítěti prožívat, aktivovat a kultivovat i druhý pól lidské existence. Dítě pak v sobě v procesu individualizace v sobě postupně integruje mužskou i ženskou složku (anima i animu). Ne že by to při jiném modelu rodinných vztahů nebylo možné, toto uspořádání však v příznivém případě proces aktualizace lidských kvalit v dítěti facilituje, vytváří pro ně příznivé podmínky.

Při řízení o osvojení je třeba usilovat o vytvoření vskutku optimálních podmínek pro vývoj dítěte. Psychoterapeutická praxe jednoznačně ukazuje, že jedinci, kteří nebyli v dětství vychováváni ve stabilním a milujícím prostředí tvořeném otcem a matkou, jsou více ohroženi psychologickými problémy při utváření vlastní osobní identity než ti, kteří vyrůstali v prostředí strukturovaném jinak.

PhDr. Jan Svoboda, psycholog a psychoterapeut:

Zaměstnán jako vysokoškolský učitel a odborný asistent na katedře školní a pedagogické psychologie Ostravské univerzity. 

Jan Svoboda popisuje správný způsob výchovy dětí, negativní vlivy, které na ně působí, a prostředí, v němž by dítě mělo vyrůstat. Též zdůrazňuje, že je velmi důležité, aby bylo dítě vychováváno otcem i matkou, protože tyto dvě role jsou nezaměnitelné. Viz 20:44 min.